Plena roku…

.. toť událost, která každoročně zamává, ba přímo otřese látkovacím světem. Letos se koná již osmý ročník. Když jsem v roce 2009 svůj návrh na soutěž o Plenu roku přednesla organizaci Rosa o.p.s. – společnost pro ekologické informace a aktivity, ani mě nenapadlo, že spojíme síly a soutěž se bude konat tolik let! Každý rok jsme ji inovovali, ale hlavním záměrem od prvního až po osmý ročník stále zůstává osvěta. Formou soutěže jsme chtěli rozšířit povědomí o látkových plenách do médií. V roce 2009 byly totiž látkové pleny vnímány ještě jako něco „retro“, na co nikdo neměl čas ani chuť. Postupem let s přibývajícími informacemi, články, televizními reportážemi a zejména spokojenými látkujícími maminkami se staly látkové pleny naprosto standardní výbavou pro miminko. Rodiče si již nezjišťují, co to vlastně moderní látkové pleny jsou, ale spíše se informují v oblasti konkrétních značek a typů, aby si vybrali správně. Anebo se rozhodnou nelátkovat, ale to je také v pořádku. Protože je to rozhodnutí učiněné na základě dostupných informací, nikoliv na základě mýtů a vytvořených domněnek.

Udělali jsme obrovský kus práce a já jsem za to vděčná. Společně – my všichni: látkující rodiče a prodejci látkových plenek, mající za svým podnikáním poselství lepšího života na Zemi, ale také výrobci plen, kteří obvykle začínali s pár prototypy zkoušenými na vlastních dětech a po nocích sami šili plenky pro své kamarádky. A někteří z vás to tak dělají i nadále, což je zcela v pořádku. Nemusí se ze všeho stát byznys. A nebo také může, pokud ovšem zase nepodporuje pouze a jenom konzum.

A tak si sama pro sebe rekapituluji, co sedm let soutěže o Plenu roku přineslo… Mně osobně, městu, ve kterém žiji, České republice a možná i světu. Vidím probdělé noci, slzy a různé smutky, také velkou radost a smích. Cítím podporu i propichující nenávistné oči na svých zádech.  A ačkoliv bych někdy chtěla vnímat jen to “dobré”, nechci být posuzovatelem toho, co je pro nás skutečně dobré a co špatné. Musím se smířit s tím, že obojí patří k životu, že život je o neustálém balancování na hraně dobra a zla.

A tak se po skončení osmého ročníku zhluboka nadechnu, vydechnu a zamyslím, jestli je forma soutěže pro osvětu o zdravém přebalování ještě vhodná.  Protože neumíme soutěžit zdravě, hravě a s lehkostí.  A nechám plynout vše, co mi přijde na mysl.

Ale já se znám! Zase si vzpomenu na všechen ten odpad, kterým si tak běžně bordelíme naše domovy. A bude se mi to vracet ve snu. Ty jednorázovky vyplavené na nádherných plážích. Ty želvy se slámkami zapíchnutými v nosíku. Ti ptáci, kteří umřou hlady, ačkoliv mají břicha plná – jenže igelitů. Ty manty – vznešené a dokonalé, které místo malých medůzek sní igelitový sáček. Určitě budu křičet ze spaní a ráno, až se probudím, zase budu chtít dělat něco pro lepší svět. Může se zdát, že jsem naivní, protože opravdu věřím, že to má smysl. Ale možná zatím jen není v mých možnostech, abych dokázala posoudit, co je dobré a špatné, nebo se smířit s tím, že toto všechno, co se děje, je jenom rozběhnutý přirozený děj, který nejde zastavit…

S úctou a láskou

Lucie